V novém občanském zákoníku je dnes velmi jednoduše upravena ta situace, kterou si za chvíli předvedeme. Jedná se většinou o jednoduché smlouvy mezi, například, dvěma kamarády, kteří sice nemají právní znalosti, ale tak nějak se domluví. Problém nastává tehdy, pokud někdo chce více než se zavázal nebo než zavázal toho druhého.
Kamarádi a studna
Byl zde nějaký Ota a Pavel. Ota je zkušený odborník na vrtání studen a Pavel by takovou studnu akorát potřeboval. Tak se tedy domluví, že Ota mu studnu vyvrtá, a protože se jedná o kamaráda, a ještě to je soused, který mu určitě se studnou vypomůže, kdyby náhodou bylo sucho, tak si dohodnou, že Pavel zaplatí polovinu nákladů. Tak si tedy plácnou, smlouvu uzavřou ústně třeba před manželkami nebo to klidně i sepíší. Ota tedy hloubí a hloubí, jenže protože se objevily nečekané komplikace, bylo třeba vyvrtat studnu hlubší, a tedy narostly i náklady. Jenže Pavel se brání zaplacení, protože si našel, kolik obvykle takové hloubení stojí a ta suma, kterou chce Ota, je daleko vyšší, načež mu Ota ukazuje papír a tam je, že Pavel hradí polovinu nákladů. Jak to tedy bude po právu?
Obvyklé peníze pro obvyklé situace
Samozřejmě, že napsáno je to jasně, „Polovina nákladů“. Takže logicky by měl Pavel zaplatit pěkně polovinu všech nákladů, které vznikly. Jenže to by tak hrálo. Ota jako zkušenější měl, jakmile zjistil, že bude třeba více nákladů, okamžitě říci Pavlovi, že to bude stát více, aby si to tedy promyslel. Protože je ale Ota filuta, tak mu nic neřekl. Pavel se tedy sice zavázal k zaplacení poloviny nákladů, ale poloviny obvyklých nákladů! Pavel přeci nemohl tušit, že studna bude stát více a s Otou si ani nedohodli, přesně, do jaké výše bude tedy Pavel platit (například do 100 tisíc korun).
Zákon tedy jasně říká, že pokud není zřetelně stanovená výše peněz jako plnění, stanovuje se takové plnění, co do výše obvyklých nákladů, které obvykle vznikají při obvyklých případech. Pavel je tedy právně zavázán splatit polovinu obvyklých nákladů a zbytek Ota musí zaplatit sám.